Po období změny, pochopení nebo vnitřního posunu často přijde něco, co mnoho lidí nečeká. Klid. Ne takový, jaký jsme si představovali. Nepřijde jako euforie ani divoká radost — spíš jako ticho. A někdy se k tomu přidá i zvláštní pocit prázdna.
Právě v tu chvíli si člověk může začít říkat: „Je něco špatně? Co se to děje?“ Dlouho jsme totiž zvyklí fungovat v určitém nastavení. Na vnitřní napětí, neustálé přemýšlení, řešení nebo emoce, které nás drží v neustálém pohybu. Často ani nevíme, jak moc jsme byli zvyklí být stále ve střehu, dokud to celé nepovolí. Když se v nás začne něco měnit, tyhle věci postupně odcházejí. Najednou nemáme potřebu všechno analyzovat, emocí je míň a myšlenky se zklidní. Jenže právě to může být ze začátku zvláštní, protože jsme byli zvyklí fungovat úplně opačně.
Prázdno není problém
Ten pocit prázdna často nevzniká proto, že by něco chybělo. Spíš proto, že něco skončilo a to nové se teprve tvoří. Je to přechodový stav mezi tím, kým jsme byli, a tím, kým se postupně stáváme.
Hodně lidí se v rozbitých vztazích nebo starých vzorcích plácá klidně i celé roky. Jenže pravda je taková, že ne každý je schopen toho druhého prostě v tichu odstřihnout. Většinou raději zůstáváme v tom známém, sice toxickém a vyčerpávajícím, ale „bezpečném“ prostředí, protože představa, že skočíme do neznáma, je ochromující. Je to začarovaný kruh, ze kterého je neskutečně těžké se dostat.
A když už z toho kruhu vyskočíme, máme tendenci okamžitě hledat rychlé náhrady. Jenže ty bývají většinou povrchní. Je to jen zoufalá snaha to vzniklé ticho v sobě okamžitě něčím zalepit, narychlo přehlušit ten podivný klid, aby ho člověk nemusel ucítit.
Jakmile ale člověk najde tu odvahu, ten kruh přetrhnout a odmítne tyhle laciné náplasti, vznikne přesně to podivné prázdno. Najednou v něm chybí ten neustálý adrenalin, to věčné analyzování druhého, ten vnitřní hluk a drama. Zůstane jen vakuum. Jenže ono to není prázdno bez života – je to ta nejzdravější detoxikační zóna na světě, ve které se člověk teprve uzdravuje.
A právě tady se někdy začne ozývat něco velmi jemného. Něco, co dřív nebylo slyšet, protože to přehlušoval neustálý pohyb, tlak nebo emoce. Nedokážeme to vždy hned pojmenovat. Spíš to jen cítíme.
Jak poznat rozdíl mezi klidem a apatií?
Rozpoznat tyto dva pojmy je nesmírně důležité. Klid totiž může na první pohled působit podobně jako prázdnota nebo nezájem. Jenže mezi nimi je obrovský rozdíl.
Apatie člověka odpojuje od života. Často s ní přichází únava, těžkost, ztráta chuti nebo plíživý pocit, že na ničem vlastně nezáleží a nic nemá smysl.
Skutečný klid je ale úplně jiný. Není v něm tlak, úzkost ani chaos, ale život v něm stále pulzuje. Jen už prostě není tak hlučný. Projevuje se úplně obyčejně, v malých každodenních detailech. Poznáte ho podle toho, že ráno vstáváte s o něco lehčí hlavou a najednou nemáte potřebu pořád dokola něco řešit nebo zachraňovat svět. Věci, které vás dřív spolehlivě vytočily nebo vyčerpaly, vás najednou nechávají chladnými.
Když zažíváte skutečný klid, dokážete být chvíli sami se sebou, aniž byste museli hned utíkat k telefonu, k práci nebo k jiným podnětům, které mají jen přehlušit ticho. A hlavně – přestanete mít ten věčný vnitřní pocit, že musíte neustále dokazovat, že jste „něco víc“.
Klid není prázdnota bez života. Je to bezpečné místo bez neustálého vnitřního hluku.
Moje vlastní „flow“
Já sama jsem to měla tak, že jsem začala cítit zvláštní klid. Měla jsem pocit, že jsem ve flow. Najednou jsem měla víc energie, spánek byl kvalitnější a uvnitř byl klid, který jsem dřív neznala.
A právě to může být matoucí. Jsme zvyklí, že když se něco děje, musí to být silné, intenzivní nebo emoční. Ale tady, v tento moment, se nic dramatického neděje. Jen všechno nějak plyne samo.
Důležité uvědomění
To prázdno není chyba. Není to krok zpět. Není to známka toho, že jste něco ztratili. Je to nové vnitřní nastavení, které vede ke klidu. Příprava pro nové vnímání a jiný způsob života.
Možná to nebude dramatické ani silné. Možná to bude jen chvíle, kdy se začne skládat něco nového — něco, co nevzniká z tlaku ani z potřeby všechno řešit. Najednou si uvědomíme, že nemusíme nic dělat. Stačí chvíli zůstat a připustit si, že to není ztráta. Je to jen náš vnitřní posun, ve kterém se začíná rodit něco nového.
Napsat komentář